Hrnčířský swing

   Hrnčířský swing, který založil můj otec Egon Ivan Werner v roce 1994 se pořádá na dvoře statku v Novém Drahově č.p.1., který je nedaleko Chebu a lázeňského města Františkovy Lázně. Statek je jedna z kulturních památek v Novém Drahově. (celkem se zde nachází cca 14 stavení, která jsou vyhlášená ministerstvem kultury - kulturní památkou) Ve statku je funkční hrnčířská a keramická dílna. Zde se mohou návštěvníci nejen podívat na fungování dílny, ale mohou si zde i výrobky zakoupit.



   Na Hrnčířský swing jsou zvány špičkové jazzové, swingové, dixielandové skupiny, které vždy uchvátí všechny návštěvníky swingových večerů, kteří je navštěvují. Jsme velmi rádi, že kapely, které zde již hrály mají chuť se k nám opět vracet, neboť je tu nejen výborná akustika uzavřeného dvora, ale i skvělá atmosféra, kterou tato hudba dokáže rozdávat plnými hrstmi. Když se po skončení koncertů loučíme s návštěvníky jsme rádi, že v jejich očích vidíme radost.

Roman Werner


Töpferei Swing

  Seit 1994 betreibt mein Vater Egon Ivan Werner in Novém Drahoré, in der Nähe von Cheb und der Kurstadt Franzisbad eine ganz besondere Töpferei. Am eigenen Hof, der wie 14 andere unter Denkmalschutz steht, werden nun Töpferei und Keramik Workshops veranstaltet. Hier können die Besucher Keramikwaren und Töpfereiprodukte bestaunen und kaufen. Nebenbei werden regelmäßig Jazz-, Swing- und Dixieland Gruppen zu Konzertabenden eingeladen, die auch immer wieder gerne kommen und bei uns spielen. Durch die geschlossene Form unseres Hofes, entsteht eine einzigartike akustische Atmosphäre. So können wir unsere Besucher mit einem ganz besonderen Klangerlebnis beeindrucken.

Roman Werner

Egon Ivan Werner, swingový hrnčíř

Narodil jsem se 14. května 1931 v Bratislavě českému otci a slovenské matce. Můj táta zde v té době pracoval u státního zastupitelství. Moji rodiče nebyli bez uměleckých zájmů - maminka amatérsky malovala a modelovala a otec byl členem Slovenského kvarteta, obdoby v Čechách tehdy populárních pěveckých skupin Lišáci či Settleři. Slovenský kvartet pravidelně zajížděl k víkendovým vystoupením i do zahradních restaurací ve Vídni. Otec - barytonista, byl zpěvákem velmi známým a uznávaným, pohostinsky účinkoval i v bratislavské operetě u Oskara Nedbala, jednou dokonce zaskočil i při premiéře, když angažovaný profesionál "ztratil" po nachlazení hlas. A "z voleje" - bez zkoušky, na tu už nebyl čas. Táta ten kus naštěstí znal, Oskar Nedbal mu po premiéře dokonce nabídl i angažmá!

V roce 1935 se naše rodina přestěhovala z Bratislavy do Týna nad Vltavou, kde otec nastoupil u okresního soudu. Pamatuji se, že když jsme po příjezdu do Týna šli z nádraží po mostě přes Vltavu, otec nás všechny zastavil a řekl, ať se dobře rozhlédneme, jak je tam krásně, že to nyní bude náš domov. A měl pravdu, dodnes se do Týna rád vracím, třeba na sjezdy spolužáků ze základní školy. V Týně jsem prožil dětství - a i když to byla později i léta válečná, vzpomínám na ně rád. Díky rodičům a jejich přátelům a také dík svému mládí jsem hrůzy války příliš nevnímal, zato jsem prožíval naplno hudební a pěvecké večery, kterých se otec aktivně účastnil - a hlavně - v Týně bylo loutkové divadlo! Vodil jsem loutky, hrál a později začal pro divadlo dělat i výpravy. Do Týna také často zajížděli otcovi kamarádi Alfréd Radok a Ota Rádl, po válce děkan loutkářské katedry AMU.

A pak tu byl starší bratr František - Freďák (1927 - 1992). Za války začal hrát na kytaru - gibsona, na konzultace jezdil do Prahy k Jiřímu Jirmalovi. A hrál ve swingovém tanečním orchestru, který v Týně založil Iron J. Urx. S touhle kapelou si do Týna zajížděl zahrát i Kamil Běhounek! Swingu, kterým mne Freďák "nakazil", jsem zůstal věrný dodnes.

Po skončení základní školy jsem byl přijat v roce 1946 na gymnázium v Lokti, později jsem přešel na gymnázium v Sokolově. Brzy jsem však zjistil, že jít v otcových právnických stopách by mne nebavilo a tak zřejmě nabyl převahy dědičný "výtvarný" gen po matce, která krásně malovala a původně se chtěla věnovat archeologii. Hrnčířské geny jsem zdědil patrně také po předcích z matčiny strany - bratranci babičky byli hrnčíři v Mezouni u Berouna. Svoje zboží vozili koncem 19. století i na slavné hrnčířské trhy na pražskou Kampu a říkalo se prý tenkrát, že nejlíp okšírované koně má hrnčíř Žáček z Mezouně.

A tak v roce 1947, hned po zahájení školního roku, jsem se vypravil z vlastního popudu do Bechyně a u ředitele tamní Umělecko - průmyslové školy keramické se mi povedlo - přesto, že již bylo po přijímačkách - vyžádat si slyšení a ten, když slyšel (a podle mých kreseb i viděl), že mám o studium na jeho škole opravdu zájem, zařídil můj odchod z gymnázia a přestup na jeho školu. Z Bechyně to nebylo daleko ani do Týna, tak jsem zase kreslil i výpravy pro týnské loutkáře. Práce s hlínou mne velice bavila, od počátku mi tak zvláštně voněla, zůstával jsem často v dílně ve škole i po vyučování. Nejdřív tajně, ale když to na mne "prasklo" a učitelé poznali, že to nedělám z nějaké lumpárny, tak jsem pak měl k tomu jejich povolení a mohl jsem dělat ne jen povinné školní práce, ale i svoji "volnou" tvorbu. Stále víc mě ale kromě kresby a keramiky začalo bavit modelování. Proto jsem se po maturitě přihlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění. A byl přijat do sochařského ateliéru profesora Jana Laudy, jednoho z nejvýznačnějších představitelů tak zvaného sociálního umění. Radoval jsem se ale jen několik dní, vzápětí jsem byl totiž vyloučen. Psal se rok 1950 a otec se stal obětí čistek a byl v jednom z tehdejších politických procesů odsouzen k pětiletému žaláři.

Musel jsem tedy "odejít do života praktického" a tak jsem začal pracovat jako technik v cihelnách. Až do nástupu na vojnu v roce 1952 na Slovensku - v Bratislavě, Pezinku, Lučenci, Banské Bystrici. Po vojně jsem již na Slovensku dlouho nepobyl, roku 1957 jsem se přestěhoval do Chebu, kde již žil bratr Freďák. Přijal jsem místo technika u podnikového ředitelství Stavebnin Cheb, pod něž patřily i cihelny, cementárny a pískovny v regionu. Do Chebu mne zavál osud, ale mám toto město stále rád.

Od roku 1960 do roku 1973 jsem byl ředitelem cihelny v Novém Hroznatově. Poté jsem až do roku 1984 pracoval u Západočeských cihelen Stod jako výrobní inspektor s detašovaným pracovištěm v Chebu. Ke keramice mne to však stále táhlo a když se mi v továrně na kameninu podařilo získat ateliér a začít tvořit, byl jsem šťastný. Točit na kruhu jsem začal už za studií v Bechyni a pak již nikdy vlastně nepřestal. Později jsem měl svůj ateliér s pecí i v Chebu.

V roce 1965 jsem byl přijat do Českého fondu výtvarných umělců, odkud jsem byl roku 1973 bez udání důvodů vyloučen při normalizačních čistkách. Naději a chuť vytvářet z hlíny dekorativní velké i malé objekty, praktické předměty nebo jen drobnosti pro radost, jsem však neztratil. V témže roce se mi totiž podařilo zakoupit zpola zničený bývalý selský statek v Novém Drahově, kde jsem si zařídil keramickou dílnu.

Na popud firmy Umělecká řemesla mi v roce 1982 byl ministrem kultury udělen titul "Mistr uměleckého řemesla". V roce 1984, když se situace začala poněkud liberalizovat, mi byla povolena samostatná živnost a od té doby jsem byl "na volné noze".

Polozbořený statek v Novém Drahově jsem začal opravovat postupně - a hodně rychle jsem zjistil, že jsem se stal majitelem "černé díry na prachy". Opravy spolykaly všechny peníze, které jsem vydělal. Postupně ale přece jen ta stará usedlost č. p. 1 z roku 1802 prokoukla. Uprostřed dvora již nebylo hnojiště, ve stodole snopy obilí a zpod přístřešku proti obytné budově zmizely krávy z JZD. Naštěstí jsem se totiž stal majitelem kulturní památky, uznané ministerstvem kultury a památkáři mi pomohli získat státní finanční příspěvek.

V roce 1988, když dům i přilehlé hospodářské budovy byly již "z nejhoršího venku", seděli jsme jednou k večeru s bratrem Freďákem na dvoře a uvažovali, jak prostor, kde donedávna bylo ještě hnojiště, nejlépe upravit. Tenisový kurt, o kterém jsme také jeden čas uvažovali, se tam nevejde - to nám znalci vysvětlili. A tak v Novém Drahově došlo i na moji druhou velkou lásku - jazz. Protože mne tenkrát napadlo, že na dvoře se bude hrát swing. Uplynulo ještě šest let, bratr se toho bohužel již nedožil, ale v roce 1994 se o posledním červencovém pátku sešlo publikum a zažilo první koncert swingového dua (saxofon s klávesami). A hned další dva srpnové pátky se hrálo zase. O oba večery se "postaralo" Swing Studio Karla Uhlíka z Karlových Varů. Od toho roku se letní koncerty Hrnčířského swingu na dvoře hrnčírny v Novém Drahově konají dosud. Pořádám je jako vzpomínku na svého bratra i na všechny muzikanty, kteří již odešli do "nebeského angažmá". Mám radost, že koncerty získaly tradici a z pár desítek prvních návštěvníků se časem staly stovky.

To je bohužel vše, co se mi podle Ivanova vyprávění a jednoho jeho novinového interview podařilo za několik let napsat. Ivanovi jsem text při návštěvách v Drahově čítal a podle jeho připomínek jsem jej pak měnil a doplňoval. Vím, moc se mi to nevedlo - Ivan byl báječný vypravěč, jenže jeho vzpomínky zapsat, to byl problém. Jednak je nevyprávěl vždy úplně stejně, záleželo na okolnostech - kdy a v jaké společnosti hovořil. A i když jsme byli spolu sami a sešli se proto, abychom zaznamenali jeho životní osudy, stejně pořád odbočoval a utíkal "od tématu". Tuze nerad o sobě hovořil "systematicky a vážně". Raději se ve vzpomínkách rozlétl do těkavých střípků, ze kterých se sice dala dobře poskládat jeho barvitá osobnost, ale jeho "životaběh" již mnohem nesnadněji. A navíc - o některých záležitostech se svého soukromí hovořil nerad a nechtěl, abych je zaznamenal. Říkal, že "tohle" si ještě musí promyslet. Dvakrát si koupil i diktafon, několikrát si začal dělat poznámky na kartičky - " však já ti to určitě už brzy dám a ty to pak přepíšeš". Ale radši seděl v dílně u kruhu a v prstech hnětl hlínu. V létě ho prý rušily návštěvy a povinnost se jim věnovat, na podzim a v zimě zase "musel nadělat zboží na sezónu". A tak jsem z Ivana jeho životní příběh páčil po kouscích hodně let - a on měl pořád dost času.

Naposledy jsme si spolu povídali o posledním červnovém víkendu v roce 2013. Zajel jsem tenkrát do Drahova za Ivanem hlavně proto, abychom se spolu navzájem ujistili, že je vše pořádně nachystáno na 20. ročník Hrnčířského swingu. Ivan se na koncerty jubilejního ročníku velice těšil. Již zjara mi ukazoval hotové krásné keramické vstupenky, s předstihem nechal vytisknout "skládačku" o své milované písni Mood Indigo, chystal pro účinkující "jubilejní" keramické dárky, vyprávěl mi, co poví publiku při koncertu pánského kvarteta The Swings, který chtěl věnovat svému otci. Loučili jsme se s tím, že si v pondělí ještě "odskočí" do nemocnice na laparoskopii žlučníku, který ho již delší čas zlobil. Aby byl na koncertech úplně fit. V úterý večer mi do telefonu hlásil, že už má po operaci a ve čtvrtek se chystá domů.

Ve čtvrtek 4. července 2013 jsme se ale bohužel všichni dozvěděli, že Ivan ráno zamířil jinam.

kontakt

box-zahlavi


Jana a Roman Wernerovi
Nový Drahov čp.1
351 34 Třebeň
hrncirna@gmail.com
+420 603 113 380

box-patka

Aktuality

box-zahlavi

Otevírací doba/Geschäftszeiten

po-út / mo-di

zavřeno/geschlossen

st-ne / mi-so

9:00 - 17:00

Fotky z XXIV ročníku

Fotogalerie 1 Fotogalerie 2

Fotky z XXIII ročníku

Fotogalerie 1 Fotogalerie 2

XXVI. Hrnčířský swing Pátek 19.7.

J. J. JAZZMEN & BARBORA VÁGNEROVÁ

XXVI. Hrnčířský swing Pátek 26.7.

MEMERY JAZZ BAND MARIÁNSKÉ LÁZNĚ & Jana Sedláčková

XXVI. Hrnčířský swing Pátek    2.8.

BIG BAND MILANA ŠOLTÉZSE

box-patka